TRUFFAZ, MURCOF, BILAL - Being Human Being
Erik Truffaz je v posledních letech poměrně pravidelným návštěvníkem České republiky. Díky svému širokému stylovému záběru je každý z koncertů zpravidla trochu jiným zážitkem...
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Erik Truffaz je v posledních letech poměrně pravidelným návštěvníkem České republiky. Díky svému širokému stylovému záběru je každý z koncertů zpravidla trochu jiným zážitkem...
Představovat Tobyho Drivera a jeho ansámbl KAYO DOT asi příliš netřeba. Skupina neotřelých muzikantů, nyní usazená v New Yorku, je v posledních letech pravidelným návštěvníkem České republiky.
Pokud vás při pohledu na název kapely okamžitě napadnou Finové TENHI, pak jste na správné adrese. Tedy alespoň částečně. S nimi tento ruský projekt nesdílí pouze svůj název („Kauan“ je pojmenování první desky TENHI)...
Charakterizovat japonské chameleóny COALTAR OF THE DEEPERS je věc věru nelehká. Ačkoliv je jejich tvorba ponejvíce vztahována k shoegazovému žánru, je tato poloha pouze jedním z mála inspiračních zdrojů a týká se zejména předchozích desek (např.
Šesté pokračování festivalu asijského filmu se neslo ve znamení změn. Zatímco předchozí ročníky se vždy soustředily na tvorbu konkrétní země, letošní třídenní festival přinesl zajímavě pojatý výběr novinek předních režisérů z Číny...
Po retrospektivě Herberta Tobiase, někdejší hvězdy německé fotografie, pokračuje galerie Rudolfinum další výstavou fotografií. Ta pod kurátorskou taktovkou Petra Nedomy tematizuje vztah krajinářské digitální fotografie a akademičnosti krajinářské malby 17.
ARCANA COELESTIA je dalším přírůstkem do poměrně malé skupiny hudebních těles, která staví na odkazu ostrovanů ESOTERIC. Činí tak ovšem s dostatečnou invencí podobně jako další italský projekt URNA...
Italský projekt URNA byl v minulosti vztahován zejména k blackmetalovému žánru, který však v celkovém projevu i tak zaujímal spíše sekundární roli. Na debutové desce „Sepulcrum“ představila kapela směs doom metalu s občasnými blackmetalovými výpady a uhlazenými ambientními plochami.
S deskou „The Martyrdom Of A Catastrophist“ by se JUNIUS při troše štěstí mohli dost dobře stát novou „hvězdou“ nezávislé rockové scény. Čtveřice Američanů na sebe během posledních několika let upozornila řadou EP...
Peter Beste je asi zatím jediným fotografem, který ve své tvorbě uceleně uchopil téma norské blackmetalové scény, zaujímaje k ní zcela dokumentární a názorově nevyhraněný postoj.
Americké seskupení, pojmenované dle běloruského města, se již potřetí vrací s těžkotonážním, psychedelickým hudebním koktejlem, který je ponejvíce ukotven ve sludgeových a částečně i doommetalových polohách...
Na poslední dlouhohrající desce se PELICAN znatelně odklonili od svého původního rozvláčného výrazu směrem ke tvrdšímu a přímočařejšímu vyznění. A „EP „Ephemeral“ stvrzuje...
Posedmé a opět neotřelé, napěchované po okraj hudebním dějem, který mě nepřestává překvapovat v hledání neobjevených cest mezi mathrockem a post-náladovkou. Pocta lidem i místům. Hravé, šílené a vtahující svoji neopakovatelnou atmosférou.
Půlhodina emocemi a expresivitou natlakovaného HC papiňáku. Screamo vokál nutně nemusí být pro každého, ale parádně čitelný a průrazný zvuk a značná naléhavost hovoří jasnou řečí. K tomu jeden z coverartů roku. Deska i pro žánrové ignoranty, jako jsem já.
Reinkarnace švédské devadesátkové kapely, která se svého času svezla s proudem melodického death metalu. Staří páprdové se nedávno po dvaceti letech dali znovu dohromady, aby si zahráli už jen pro radost. Možná pro radost, ale zato pěkně zostra.
Polská deska snažící se prodat djent a progresivní metal v jeho instrumentální podobě. Velká spousta hostů, z nichž nejvíce září asi jméno Jeffa Loomise. Výsledek trochu sráží stále stejné postupy, okatě fádní djentové zářezy a poněkud unylé melodie.
Instrumentální projekt frontmana ELDER Nicka DiSalvo je asi přesně takový, jaký bychom od něj čekali. Tedy plný psychedelie a progresivní rockové klasiky, obsahuje ale i plnější stonerrockovou složku. Příjemné album bez překvapení.
Progresivní metalcore, který nese všechna stylová klišé, ale rozhodně mu nechybí švih a tempo. A vlastně je to i pestré, od death razance přes deathcore až po djent a melodické vyhrávky. Výsledek je sice takové načančané nic, ale za poslech stojí.
Irové pokračují ve své vizi neotřele pojatého a math rockem ušpiněného post rocku, jako by se stále snažili vyrovnat debutu, kterým se blýskli již v roce 2009. Opět chybí asi jen špetka, aby to bylo na potlesk.